Náboženství dětí předškolního roku Ostrava – Třebovice

Tématem byla cesta malého zrníčka.
(Jako semínka jsme použili kinder vajíčka, do kterých byly předem schovány rostlinky.) Semínka se krčila přikrytá v zemi a čekala na první teplá zaťukání paprsků sluníčka. První ze semínek puklo a vykoukly dva ocásky. Jeden rostl dolů, tomu se říká kořínek a druhý rostl vzhůru a tomu se říká stonek. Z prvního semínka vyrostla fialová kytička. Druhé semínko puklo a stalo se totéž. Kořínek rostl dolů a držel semínko v zemi a stonek rostl vzhůru a těšil se na svět. Jen třetí semínko nechtělo puknout. „Nebudu se měnit. Proč bych to dělalo? Mně se tady líbí tak, jak jsem.“ Ale sluníčko ťukalo a hřálo a semínku nezbylo nic jiného, než změnit svoji podobu a růst. Vyrostl z něj krásný klas obilí. (Tady měly děti možnost říct, co z obilí znají.) A když na něj sluníčko svítilo a zahřívalo jej už dlouho, obilí zezlátlo a byl čas, aby se zase změnilo. A to jste měli slyšet. „Už zase se mám měnit?“ Ale ať chtělo nebo ne, přijely kombajny a obilí posekaly. Když chtěly z rostlinky vymlátit obilí, byla slyšet podobná slova. (Ty už naše děti doplňovaly samy, stejně jako u mletí v mouku.) Ale semínko pochopilo, že aby mohlo být proměněno v něco dobrého jako je chléb, voňavého jako rohlík a sladkého jako koláč (dále doplňovaly děti), je potřeba se změnit a třebaže se velké rozpálené pece bálo, těšilo se, co z něho pekař vyrobí. (Děti přirovnávaly změny semínka k těm svým, kdy jim se do něčeho nechce a je to potřeba – mytí rukou, ranní modlitba, vyhazování papírků od bonbonů…)

Dále jsme poznávali různá jiná semínka (mák, sezam, slunečnici….) a tvořili z nich obrázky. Na předtištěný papír jsme nanesli tapetové lepidlo a semínka na ně sypali. Ten den svítilo sluníčko a proto jsme mohli strávit náboženství na farní zahradě.